„Pamatuju si ji jako velmi vzdělanou dámu, která byla razantní, ale zároveň velmi laskavá,“ vzpomíná primář kožního oddělení Pardubické nemocnice David Stuchlík. Jiřina Weissová byla na pacienty přísná, ale v tom pozitivním slova smyslu. „Byla jedním z mých prvních učitelů, nastoupil jsem jako mladý lékař a ona ke mně měla takový až dalo by se říct mateřský vztah. A hlavně mě toho hodně naučila. Třeba to, že práce kožního lékaře znamená: vidět, vědět na co se dívám, jak se na to dívám a poznat to. Byla velmi zkušená praktička,“ dodal David Stuchlík. Lékařka pracovala na kožním oddělení celý život a chodila vypomáhat i po odchodu do důchodu: „Už se trochu prala s počítačem, ale velmi statečně, a nakonec ho i ve svém věku zvládla používat,“ neskrývá obdiv primář.

Celoživotní sportovkyně

Jiřina Weissová si život bez sportu neuměla představit. Lyžovala, plavala, chodila po horách a jezdila na kole. „Byla sportovkyní tělem i duší a měla neskutečnou kondici i po devadesátce,“ vzpomíná Jiří Andrt, který v nemocnici pracoval jako správce. S paní doktorkou si rozuměl i proto, že on sám je bývalý vrcholový sportovec: „A můžu vám říct, že jsem ji obdivoval. Ona vždycky už v březnu říkávala: ‚Půjdu si zaplavat do Labe,‘ a já na to, že se zbláznila. Ale ona řekla: ‚Já to takhle mám ráda, mně studená voda nevadí, prostě musíš nejdřív odhrnout kry a pak jdeš plavat,‘ a na to nešlo nic namítat,“ směje se Jiří Andrt.

Obětavá žena

Jiří Andrt vnímal Jiřinu Weissovou jako ženu, která jednala férově, mluvila na rovinu jak s pacienty, tak s kolegy, a zároveň byla velmi obětavá: „Kdykoliv po ní někdo něco chtěl, tak velmi ochotně vyhověla, dokonce doběhla ona za ním, místo, aby mu řekla, aby se stavil za ní na ambulanci. A takhle se nechovala jen k ostatním lékařům, ale i k pacientům. Ona do práce chodila velmi ráda.“ Bývalý správce nemocnice, který se o ženu v posledních letech jejího života staral, vzpomíná i na situaci, která mu dodnes vhání slzy do očí: „Jednou, když jsem jí doma něco opravoval, mi najednou řekla: ‚Jirko, ty víš, že nikoho nemám. Chtěla bych tě požádat, jestli bys v případě, že se se mnou něco stane, zařídil můj pohřeb,‘ a to mi spadla brada a nevěděl jsem v tu chvíli, jestli na to vůbec dokážu odpovědět.  A jsem moc rád, že jsem svůj slib mohl dodržet.“

Tajemství dlouhověkosti

„Myslím, že její síla byla v neuvěřitelném optimismu a celoživotní vitalitě,“ odpovídá primář David Stuchlík na otázku, v čem vidí tajemství lékařčina vysokého věku. „A samozřejmě i ten sport. Byla v neskutečné kondici, až do 90 let jezdila na lyžích, a ještě několik let před stovkou byla soběstačná a aktivní.“
Jiřina Weissová byla také velmi společenská a až do pandemie covidu se každý týden scházela se svými kolegy z Pardubické nemocnice, emeritním primářem psychiatrie Vladislavem Rulem a emeritním primářem očního oddělení Janem Iserlem. Právě on si společných setkání velmi vážil: „Jiřina byla skvělá společnice a umožnila nám, když už jsme byli v důchodu, sdílet novinky z Pardubické nemocnice i z medicíny.“  Jan Iserle, kterému bude v říjnu 105 let, znal lékařku ještě jako žákyni, a stýkali se i mimo práci: “Zažil jsem s ní mnoho zimních túr na běžkách v Krkonoších, byla to velká žena s mnoha zájmy a zkušenostmi jak z medicíny, tak z běžného života,“ dokončil emeritní primář své vzpomínání s neskrývaným dojetím.