Následující řádky obsahují dosud nezveřejněný materiál o comebacku Josefa Ženatého na prkna, co znamenají svět (v případě Exilu i sklep) a o skutečném „držáku“ v ženském podání, Nadě Kubínkové – dva silné kalibry na jeden článek. Spojuje je zaměstnání. Jsou redaktoři Českého rozhlasu, stálou součástí Exilu i v jeho správní radě. Všichni je znají. Vy asi taky. Chcete víc? Čtěte…

NAĎA KUBÍNKOVÁ

Žena, která má v Exilu nespočet funkcí. Potřebujete herečku? Ano, může hrát. Svítit a zvučit představení? Samozřejmě, umí. Divadlo zkouší novou hru, kdo ji režíruje? Naďo? Kdo všechno byl na přehlídce, festivalu, podal o tom reportáž? Naďa tam bude figurovat. Navíc zajišťuje výstavy v našem divadle a pořádá mimořádné koncerty. Když je někdo takto protknutý divadlem, musíte se zeptat, jak to začalo. No a opět překvapení. „Na základní škole jsem byla taková drobná, hubená holčička, kterou když někam postavili, tak ji tam i našli. Ne, rozhodně jsem nebyla exhibicionistka, byla jsem spíš tichá a přemýšlivá. Všechny holčičky okolo mě se chtěly stát zpěvačkami nebo herečkami, já ne. Chtěla jsem být něco jako účetní. Chodit do kanceláře, pít kafe, kouřit, probírat se nějakými papíry a rovnat si je do šanonů. Můj jediný divadelní kousek se odehrál u hrobu válečného vojína, kde jsem stála jako pionýrka ve vlajkové četě a za zvuku hudby jsem se zřítila (omdlela) do pietních věnců. Myslím, že se asi tenkrát něco ve mně zlomilo, uvědomila jsem si možná, že nikdy nemůžu jenom stát na jednom místě,“ uvádí platinově blond herečka.

V Exilu si ji můžete pamatovat z Brýlí Eltona Johna, Racka, Zakázaného uvolnění, Anny 11. března, teď exceluje v Kuřačkách a spasitelkách ve velmi vtipné roli afektované zlatokopky, která pije krev celé rodině. Její režie je také úspěšná a s představeními Perfect days, Lola běží o život a Lajka přivezla divadlu ceny. O svém působení začíná skromně: „Moje první role v Exilu byla prostitutka v Noci letmých lásek. Když jsme měli generálku, tak jedna nejmenovaná kamarádka řekla, že bychom tu povídku, ve které jsem hrála já, měli zrušit. Tak jsem asi byla špatná,“ a pokračuje vyprávěním o představení Lola běží o život.  „Za tím si stojím asi nejvíc, byl to velký projekt, s hudbou, s projekcemi, vlastní dramaturgií, dodnes moc nechápu, že se nám to podařilo dát do kupy. Ke všemu tak nějak musím dozrát, nejprve přijde nápad, pak mi to tak rok leží v hlavě, pracuju s tím nějak vnitřně, pak přichází příprava a v poslední fázi je až zkoušení. Už jsem taky dost poučená a pracuju zásadně s lidmi, se kterými si rozumím a se kterými můžu jít kdykoli na pivo. A taky už teď koukám na to, jestli jsou zodpovědní a v pohodě. Několikrát mě to pěkně vytrestalo, takže jsem v tomhle dost opatrná,“ prozrazuje svůj odžitý recept na úspěch multitalentovaná Naďa.

Právě je v procesu zkoušení hry Poutníci do Lhasy, kterou napsal její kamarád Matěj Dadák. „Viděla jsem ji v pražském Činoherním klubu. Hned jsem tenkrát věděla, že ten text chci dělat. Je to taková bizarní černá komedie o přátelství, o tom, že se parta drží za jakoukoliv cenu a že se jen tak neopouští. Ne, nebude to o Rychlých šípech, bude to o skupince magorů, kteří plánují atentát na Dalajlámu. Zkouším snad úplně poprvé se šesti chlapy, kteří jsou typově stejní jako jejich postavy, takže doufám a věřím, že se to povede. Začínáme. Mám tam i malou roli kojící vyšetřovatelky, je to výzva,“ dává nám Naďa návnadu a přiznává, že režie je složitější, než zkoušet jako herečka, protože se musí postarat úplně o všechno. Ale už se naučila úkoly i delegovat a přizvala si na režijní spolupráci Karolínu Davidovou (hlavní postava Lajky). „Myslím, že nám spolupráce svědčí.“

A aby neztratila životní tempo, ještě ve volném čase běhá. „Teď si pouštím díky Poutníkům do sluchátek meditační hudbu, takže běhám dost pomalu, kdyby mě někdo viděl.“ A rozhovor ukončuje velice sympatickým vyznáním a přáním našemu divadlu. „Exil mi toho dává hodně, ale také si hodně bere. Dává přátele, sebevědomí a kreativitu, bere čas, energii a iluze. Moc bych přála Exilu víc diváků. A to, aby se lidé u nás cítili dobře, jako když sedí doma s lahví vína v obýváku s někým, koho mají rádi.“

JOSEF ŽENATÝ

Divadlo hrál už na základní škole. V Novém Městě na Moravě, kde vyrůstal, chodil do dramaťáku na tamní ZUŠce. „Moji rodiče správně usoudili, že mé přebytky nevybité energie je potřeba nějak usměrnit, a tím něčím bylo divadlo a bicí. Dramaťák není jen o divadle, ale i o přednesu, mluvení, soustředění a obecně vystupování. Nebál jsem se vystoupit před lidi a mluvit, prezentovat sám sebe. Což mi moc pomohlo do dalšího života, ať už ve škole nebo v práci. Navíc jsem si z dramaťáku „odnesl“ i pár dobrých přátel, se kterými jsem zůstal v kontaktu, i když jsme se pak přestěhovali do Pardubic,“ vypráví vousatý sympaťák o počátcích svého vystupování.

V Divadle Exil začínal v Teskné grotesce, kde měl němou roli. „Nejvíc v hlavě mi utkvěla Balada pro banditu, kde jsem hrál roli Oreba Danka, později Derbaka. Utkvěla mi proto, že jsme byli banda mladých lidí. Na malém exilovém jevišťátku nás bylo přes dvacet, k tomu živá kapela. Většina z nás studovala, chodilo se hromadně do hospody, na zájezdy jsme museli jezdit autobusem (což je v Exilu hodně netradiční). Byl to takový bezstarostný čas, kdy člověk dospívá a má kupu zážitků s podobně starými lidmi, kteří jsou na stejné vlně. Není tajemstvím, že alkohol často tekl po představeních a při zpátečních cestách autobusem proudem. Hodně mi utkvěl taky další muzikál, který jsme hráli, Limonádový Joe. Tam jsem sice jen alternoval, ale i tak těch představení bylo dost. Vzpomínám taky na inscenaci Domov můj pod taktovkou profesionálního režiséra Vládi Kracíka. To byla taky naprosto skvělá zkušenost, kdy si člověk vyzkoušel zase úplně jiný přístup k práci,“ vzpomíná na nemalý výčet svých exiláckých hereckých úkolů Josef.

Začátkem listopadu měl comeback na jeviště po asi šesti letech, kdy se věnoval spíše organizačním věcem ohledně divadla a technickému zázemí. V nejnovější inscenaci Neběhej s nůžkama v ruce hraje hlavní postavu Charlieho, který v mladém věku zjistí, že mu zbývá několik měsíců života. „Bylo to, jako kdyby to bylo poprvé. Těsně před premiérou na mě sedla velká úzkost, která zmizela až po prvních pár minutách hry. Ale bylo to krásné a moc jsem si to užil. Na roli Charlieho je pro mě těžkých několik věcí. Hlavně na začátku hry se v rychlém sledu střídají emoce a nálady, protože jsou v ději použité flashbacky, takže člověk v sobě musí rychle přepínat nastavení aktuálních pocitů. Navíc je to konverzační komedie, kde je text naprosto stěžejní věc a každá malá chybka zbortí dialog nebo vtip. Výzvou pro mě byl i délkou text, protože jsem téměř pořád na jevišti. A s tím se pojí i třetí věc – udržet po celou dobu maximální koncentraci. Navíc moje postava není vtipná. Byť je to komedie, je Charlie ustrašený, zamlklý a trochu lítostivý suchar. Což – doufám – v osobním životě nejsem,“ směje se Josef ještě plný zážitků z úspěšné premiéry.

Před tímto návratem na prkna si několik let osvojoval technickou práci na představení a je vyhledávaný osvětlovač a zvukař našeho souboru. Jaké to je být „neviditelnou“ složkou představení? „Je na tom krásné právě to, že je člověk „neviditelný“. S nadsázkou řečeno, by si bez technika vzadu za pultem herci skoro ani neškrtli a představení by nebylo takové, jaké je. Dělat technika není časově tak náročné na zkoušení, přesto má člověk radost z dobře odvedeného představení podobně jako herci. Za pultem je to taky hodně o soustředění a citu pro herce na jevišti. Ti jsou často závislí na tom, co udělá technika – změna světel, konkrétní zvuk, já vše musím správně trefit, abych je nerozhodil a nenaboural představení.“ Takto se podílel na hrách Perfect days, Lola běží o život nebo Útulek. Občas zaskakuje u Kuřaček a spasitelek nebo u Divadla Tří. 

Když má člověk divadelní sny, slibuje to, že se bude kolem divadla ještě dlouho točit. A on minimálně jeden má. „Dvanáct rozhněvaných mužů. Miluju totiž ten film s Henrym Fondou, Georgem Voskovcem a mnoha dalšími. Hodina a půl reálného času zdánlivě suché debaty dvanácti chlapů u jednoho stolu, ale to je mýlka. Je to boží,“ poodhaluje svůj divadelní vkus, což režisérům otvírá prostor k zamyšlení. „Divadlu Exil bych přál hodně diváků, úspěšných představní, dobrý a soudržný soubor a hodně dalších let existence.“

Ptala se Simona Andrejsová